Démoni se stále vracejí.

24. října 2015 v 13:45 | Lovkyně Adís
20.10
Srdce se mi divoce a neovladatelně rozbušilo. Tělem mi rázem projela vlna horka.
Čekala jsem před autobusovou zastávkou a dívala se na auta, která na sebe nepřetržitě troubí a rozčileně čekají, až bude jejich pruh průjezdný. Mezi ně jsem pozorovala, kdy přijede. Bílý autobus - je zcela neškodný, kdyby tam neseděl onen řidič.
Čekám.
Bručím.
Třepu se.
Oči se mi zvětšily a zorničky zmenšily. V tu chvíli, kdy jsem si prohlédla řidiče, se mi všechny svaly uvolnily. Byl tam někdo jiný.
Napnuté svaly mi z toho bolely. Autobus zastaví a já si zaplatím jízdenku. Avšak, když se kouknu dovnitř vozu, málem se mi podlomí kolena. Nejen že je jiný řidič, který se na mě úchylně neušklíbá, ale je tu hromada lidí. V žaludku se mi dělá mdlo.
Nač se divím, vždyť je po druhé hodině, že.


V uličkách byly na každém rohu umístěny páry nohou až ke konci vozidla.
Po následující zastávce vystoupilo pár lidí, každý si našel místo, ale nestačilo to, jelikož se cpali další lidi.
Využila jsem tedy situace sekundového volna a stoupla si vedle jednoho kluka. V ten moment, kdy málem vybuchl bus jsem ho litovala. Všude byly holky a on v rohu jako jedinej kluk, který tam stál. Chudák.
A ty holky, co tam byly. Panebože, držte mě. To byly takové... mindy (výraz namyšlené/ufňukané/otravné apod holky).
Jakoby nemohly být alespoň chvíli zticha. Věčně se řehtaly, jak krávy. (-,-)
Nacpala jsem si sluchátka do uší a přidržela jsem se opěradla. Cítila jsem na sobě tisíc pohledů.
Musím si připomenout, že chci vzít jednoho pěkného dne nůžky a ušmiknout si ty modré kadeře, aby na mě všichni tak blbě nečuměli.
Blondýna mezi mnou absolutně nevěděla, zda se dívat první na pěkného černovláska či na divnou modrovlasou holčičku. Skoro jsem chtěla vybuchnout smíchy, jak těkala očima, ale nehodilo se to. Ne. Protože.
V tom to ve mně hrklo. Hlava mě začala nepřetržitě dunět, oči mlžit a ruce mi začaly chátrat. Jako když se Janie probudí ze snu nějakého člověka.
Okna byla zavřená. Všude tucet lidí. Doslova. Vzduch byl nechutně sevřený a vydýchaný.
Autobus po několika minutách ostře zabočil a zastavil. Tou mlhovinou v očích jsem ani nevnímala okolí, nic. Všichni odešli. Já tam zůstala, vánek ke mně přiletěl a já jakobych znovu oživla. Ruce se mi roztřepaly z šoku, že póry cítí nový čerstvý vzduch. Hlava mi ale však nefungovala. Byla jsem mimo, nedokázala přemýšlet. Tvář jsem měla zkřivenou bolestí, jak mi třeštila. Jakoby v ní bojovala nějaká tlaková vlna. Vlna Bolesti.
Vystoupila jsem a chytila se za hlavu. Zamotaně se koukla kolem sebe, jestli si mě někdo nevšiml. Jasně. Všiml. Ale... neřeší to mou bolestí, nýbrž barvou vlasů. Nádraží si šuškalo.

O 4 hodiny později.
Teta mi zamávala, jakmile se vlak rozjel a já si oddychla, že jsem si nesedla vedle nějakých ožralých chlapů. Sedla jsem si do vagonu hned k oknu a po očku se koukala na paní, které seděly každá někde jinde. Únavou jsem se opřela o sedadlo a přivřela oči. Popadl mě spánek. V tom uvědomění jsem začala být paranoidní, než-li unavená; A co když usnu?
Otočila jsem hlavu k oknu a sledovala za ní tu okouzlující tmu, kde se v ní ukázalo jen kousek světýlka.
Vážně. Byla to temnota, která mi napomáhala ještě více do říše snů.
Ještě 15 km.
Je 20:18.
Přepnula jsem písničku na RED - So Far Away (♥) a počítala, kolik zastávek chybí do mého cíle. Ačkoliv jsem nebyla vůbec orientovaná (protože se na většině nádraží nesvítí), zkoušela jsem alespoň hádat. I když jsem si moc dobře uvědomovala, že to mému sebevědomí nepomůže.
Za pokus to stálo.
Tak jsem se otočila a zaměřila se na vnitřek vagonu; jestliže to byl jeden z těch nejstarších vůbec a tma ho pohlcovala, zase se mi zachvělo tělo hrůzou. Venku a ani tady to nebylo o nic lepší. Vagon sebou kolíbal a koleje kvíjely.
Barva nebyla výraznou, podlaha ošustělá, okna poškrábaná a světla se držela na poslední kapičce síly. Bylo to strašidelné... blikala jak v nějakém hororu, kde prasknou a někdo se objeví ve stínu Měsíce.
Ale vagon byl celý takový.. divný. Zastavil. Paní vystoupila a já osaměla, ačkoliv někde za mnou byla druhá. Dovnitř se vřítil alespoň 25letý kluk se sluchátky na uších. V krku mi uvízl knedlík. Mobil jsem pevně svírala. Musela jsem se držet, aby se mi neroztřepaly rty.
A vlak se zase rozjel. Panovalo ním ticho, dokud nepřišla milá výpravčí. Kluk se na ni podivně usmíval, no alespoň si to myslím, že "podivně". Sevřel se mi žaludek hrůzou.
V odrazu okna jsem se na kluka po očku dívala, všimla jsem si, že se na mě otáčí a dělá, že se kouká na mobil a přepíná písničky. Vrazilo do mě svědomí; Nedívej se na něj, nedívej.
Když jsem se ale zaměřila do venkova, uviděla jsem známou závoru. Srdce mi málem puklo.
Po zastavení jsem vystoupila a ... pravděpodobně na mě měl čekat strýc, kterého jsem teda neviděla. A to už jsem začala zase hysterizovat; Co když na mě zapomněl? Ví, že jsem tady? Nebo se vyboural ?
Nervózními malými krůčky jsem popocházela ke kolejím, kde byl průchodný "můstek" pro zaměstnance ČD. Přesto jsem jím prošla a hledala v té tmě strýce. Naťukala jsem na mobilu zprávy a zjistila jsem, že mě má on čekat. A u Vodárky, kde nyní stojím...
Vydechla jsem páru.
Vynořil se se smíchem z tmy. Prve jsem si myslela, že je to nějaký ožralý bezdomovec, ale byl to on.
Po cca 15 minutách jsme zaparkovali, vystoupili a šli domů. Bylo devět. A já se mám ještě učit.
Otevřela jsem dveře a do nosu mě ihned praštila vůně levandulí. Můj pokoj. Otevřela jsem sešit a a četla si ho, aniž bych se podívala na rozvrh (to už mi mozek nepracoval), tak po málo minutách práskly dveře. Byly tu nahoře, to vím. Moc dobře. Asi mě jdou zkontrolovat.
Ospalá teta práskla i s mými dveřmi a koukala se mi do očí.
"Co děláš?"
"Učím se." zabručela jsem. Chci spát.
"Učíš?" Popošla ke stolu a vyrvala mi z ruky daný sešit. "Toto? Vždyť to zítra nemáte!"
Nespravedivé, že si můj rozvrh pamatuje líp než já. Vlastně si ho ani nepamatuju...
Hádka.
Byla jsem téměř zaskočená, protože jsem nikdy tetu neslyšela tak křičet, kord když se vzbudí. Nikdy.
Varovně mi začala říkat, že s takovou keramiku zruší.
A pak to bylo. Zmizela a já znovu osaměla, dokud nezazvonil mobil.
Sakra.
"Ano-?"
"Jaký kroužek?! Proč to nevím?! Kdo ti to dovolil?!"
Ah. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem to řekla miliardě svým blízkým, ale tátovi ne? Je to se mnou možné? Co v té hlavě zatraceně mám?!
Ale místo odpovědi zavřu unaveně oči. Začínají mě výrazně pálit. Derou se mi do nich slzy.
A pak se stalo něco, co jsem od sebe nečekala.
"Promiň... ono se vlastně v tomto baráku nikomu nic neříká, že."
Hovor skončil. Mobil jsem hodila na stůl tak prudce, že se divím, že stále žije.
A je to. Šátek byl promočený slzami.
Chtěla jsem utéct. Zmizet z toho světa jako kouř.
Daleko.
Daleko pryč...
Izolovat se. Být navždy sama.
Telefon se rozsvítil.
Ještě dva týdny budu na cestách. Pak si promluvíme.

Podvědomí tušilo, že mi zpátky zavolá a bude mi nadávat, kde jsem vzala tu odvahu být drzá. Ale on věděl, že nejsem drzá. On ví, že je to pravda. Že se nikomu nic neříká. Že se nám nic neříká. Hlavně mě a jemu. Ale mohla jsem to říct lépe, aniž by to někoho zranilo.
Nad tímto přemýšlením jsem měla tucha, že jestli budu ještě chvíli vzhůru, stane se ze mě filosofický magor, který bude bulet nad tímto hnusným světem a klidně se pokusit si něco udělat.
Rozešla jsem se k posteli a plácla jsem sebou jako palačinka na pánvi. Na všechno kašlu.
Zavřela jsem oči a byla tuhá.

Z této rubriky se stává asi "Deník", co ? :D
Z tohoto článku také vychází, že se bojím nejen lidí celkově, ale nejvíce mi nahánějí hrůzu kluci, protože u některých pohledem víme, jací jsou. Kdysi jsem na blogové FB skupině narazila na fotku kluka, který měl i fotku na blogu, poznala jsem, že je to Nyxi. Tak jsem mu ji lajkla. Samozřejmě si mě přidal. Já se smíchem se ptám, jestli je to vážně on. Byl. Ale pak to začalo. Popadla mě panika, když mi psal, že není problém přijet z Prahy na jižní Moravu a pozvat mě na "večeři". Dokázalo mě to odvařit od mého reálného a začít filosoficky jednat, jestli ví, co je to kiberšikana apod. Prostě sr*čky, které má hlava dokázala v ten moment sehnat. Taky jsem se mu omlouvala, ačkoliv nevhodně.
Toto vnímání se u mně projevuje od té doby, co mě kámoška přinutila se kounout na korejský film "Naděje", kde 30ti letej chlap znásilnil.... osmi letou holčičku. Už nad touto představou se mi chce vyvrhnout snídaně. Je mi do pláče, i když vím, že je to jen film. Ale kdo ví, zda podle skutečnosti.
Potom jsem kvůli tomu byla na ni nehorázně naštvaná.

Nom.. to by bylo asi vše. Mám takové články psát? xD
*hr, už je jí zas špatně*

Nom. Připravuji první kapitolku Dračích Dvojčat a s Karol chystáme vlkodlačí příběh, kde jsme název ještě nedomyslely xD Tak se mějte, minna! ^^
Pěkný víkend!

L. F.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Koko_Chan | E-mail | Web | 25. října 2015 v 9:54 | Reagovat

Já myslím že bys měla tyhle články psát protože mě nehorázně baví

2 Fenris | Web | 25. října 2015 v 16:22 | Reagovat

Wooow píšeš fakt pěkně. Ano konečně jsem se odhodlala si od tebe něco přečíst :D Každopádně... jestli můžu, mám k tomu pár výhrad. Takový ty dodatky, nebo smajlíky v závorkách. nevím, jak pro koho, ale mě to hrozně ruší a ve valný většině se z toho dá udělat vedlejší věta. :)
Občas se mi tam zdá až skoro prapodivné používání některých slov. Většinou tam píšeš "normálně" a pak tam hodíš slovo kadeře. Ale spíš to beru jako tvůj styl psaní.

Každopádně se těším na ty dračí dvojčata až začneš psát. :)

3 Asuka | E-mail | Web | 26. října 2015 v 19:10 | Reagovat

Je to hrozné... ale božsky napsané.
Taky se bojím lidí, je to něco co si zbytek lidí ani nedokáže představit... Takových článku klidně víc *-* je to něco pro mě, alespoň si v tom nepřijdu sama... Gomene

4 Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 28. října 2015 v 10:50 | Reagovat

Whaaa, určitě piš takovéto články dál!! Líbí se mi tvůj styl psaní, je něčím takový zvláštní a to se mi na něm opravdu líbí xDDDD Těším se na další články :3

5 Yuki | 28. října 2015 v 13:09 | Reagovat

Tak nehorázně mě štve, že to čtu až teď >-< jsem hrozná, že si za tu dobu doma ležím v posteli a ani se nepodívám na blog kamarádky -.- .Jsem fakt hrozná.
Chápu tě, ani nevíš jak.Ta věta- V tomhle době se nic neříká mě dostala.Souhlasím s ní.U mě je to dost podobné, možná ti to někdy povyprávím,ale je to dlouhá story z mého života. Taky se dost děsím těch lidí s úchylnými pohledy.I když vím že naproti mě jde třeba obyčejný člověk,kluk a já z něj mám divný pocit raději se mu vyhnu a klidně se i raději prorvu křovím :D (eh jednou doslova xD) ..

6 Matty | E-mail | Web | 29. října 2015 v 10:18 | Reagovat

Mě se stala na hlavě menší "nehoda" a donutilo mě to se ostříhat na krátko, a to jsem si chtěl původně nechat vlasy narůst co nejdelší. Teď mám pocit že se na mě všichni blbě koukají, hlavně když jsem stál v čekárně u zubaře ze mě nemohli spustit oči. Nevím, asi si jen namlouvám že se dívají na mě, ale to je už jedno. Já nesnáším když je někde přeplněno. V divadle, v autobuse... Nejhorší je když tam musím trčet s lidmi v mém věku.
No, je to hezky sepsané, určitě v tom nepřestávej. ;)

7 Elyrose / Saomy | 3. listopadu 2015 v 0:41 | Reagovat

Neviem či píšeš o sebe alebo nie :D, najprv som si myslela že je to poviedka, potom sa ti to začalo ale neskutočne podobať a ja som si povedala že to bude asi o tebe. Každopádne je to vážne super napísané. To aké detaily si vedela opísať. Vôbec mi nebude vadiť ak bude takých článkov viac. :)

8 Elyrose / Saomy | 3. listopadu 2015 v 0:42 | Reagovat

PS: máš peknú pesničku v ľavom volitelnom boxe xD.

9 k2007 | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 17:49 | Reagovat

Po precteni tohohle clanku jsen si film pustila a myslim, ze to radsi ani nebudu komentovat. Nejvetsi svinarna, hnus, takovy lidi bych podilala rovnou na elektricky kreslo. A coz... Kazdopadne, pis vice takovych clanku. :)

10 Anna | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 12:27 | Reagovat

Takovéto články se mi moc líbí. Je to, jako kdybys psala povídku ze svého života. Je to milé. Ale stejně jako druhý komentující, musím přiznat, že mě smajlíci, srdíčka a jiné symboly v závorkách ruší. Je to jako bych se zase vrátila do reality. Prostě to ztrácí kouzlo.
Těším se na další články z teto rubriky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama